THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
INSANII táhne na dvacítku, to je fakt, který se nedá oddiskutovat nebo dokonce zapřít, byť se k němu Poly a spol. zrovna dvakrát nehlásí. Nejspíš jen velmi těžko se proto dočkáme čehosi jako výročních slavnostních koncertů, což ovšem nemusí nutně znamenat, že by se INSANIE odmítla k této události postavit čelem. Naopak. Po čtvrtečním večeru v útrobách pražského klubíku Kain jsem dokonce nabyl dojmu, že ostentativní přehlížení vlastních kulatin formou „obyčejných“ vystoupení (která se v případě těchto kultovních astrálních mystiků tak jako tak rovnají drtivému výbuchu nenapodobitelné koncertní energie) může být minimálně stejně účinné, jako kdyby je kapela vytroubila do světa megafonem a pozvala si k tomu všech dvanáct měsíčků.
Předskokanem na pražské zastávce turné k aktuálnímu albu „Rock´n´Freud“ se až chvíli před desátou večerní (natahování začátku koncertu bylo chvílemi vskutku téměř nepříjemné) stali jičínští PRVNÍ HOŘE. Tedy jinak řečeno velká neznámá, která ve mně nakonec zanechala poněkud smíšené pocity. Není pochyb o tom, že tahle čtveřice (v obsazení bicí - kytara - klávesy - akordeon) je totálně alternativní záležitostí, a snad už jen z toho důvodu si zaslouží zvláštního ocenění. Celkový efekt jejich živého mixu mezi punkově-metalovou zběsilostí a jemnými melodickými pohlazeními, zahrnující také celou spoustu dalších stylových citací, však zřejmě nezaujme natolik, nakolik by si asi sama kapela představovala. Odvíjí se to samozřejmě rovněž od toho, zda jste si již třeba PRVNÍ HOŘE neosvojili prostřednictvím několik domácích poslechů (i s koncentrací na výborné texty), či zda přijdete na chuť i poněkud zvláštnímu pódiovému ztvárnění celé té „Commedie dell´ arte“, alias posledního alba kapely z loňského roku. Já totiž u těchto dvou orientačních bodů moc nepochodil a zřejmě i proto mě (možná prozatím) PRVNÍ HOŘE úspěšně míjí.
Pokročme ovšem k INSANII. S úvodní „Hell Knows Who We Are“ brněnští rozjeli opravdu nádhernou show, jejíž podstatu nebylo nutno hledat nikde jinde než jen v kapele samotné. Žádné velké okolky, žádná velká gesta, za nás zkrátka jako ten nejpovolanější tiskový mluvčí mluví naše muzika. Největší pozornost vyvolával pochopitelně málomluvný Poly, který se nahrbený v typické póze za kytarou většinu času schovával za zavřené oči, a kterému v tomto směru rovněž zdatně sekundoval basista Klíma v křiklavě lesklé červené košilce. Oba přitom zpívali do mikroportů, což opticky vlastně úplně rušilo úzký prostor mezi pódiem a vlastním prostorem klubu, a rovněž přispívalo k totálnímu uvolnění atmosféry (sám domácí metalový guru Petr Hanzlík, do rytmu se pohybující téměř v první brázdě, možná rovněž potvrdí). Sotvaže pak program navázal přehráváním albové novinky, naladili se všichni přítomní (i když jich tedy moc nebylo, věčná škoda) na totálně stejnou vlnu Freud metalu, a vezli se po ní jako namydlený blesk až do úplného závěru celého vystoupení. Pokud mě paměť neklame, zazněla nová deska téměř celá (a na rozdíl od její lisované podoby mě v živém provedení asi nejvíc zaujala skladba „Sin Is In“, třebaže to ve světle toho, že „Rock´n´Freud“ vlastně nemá slabšího místa, nemusí být až tak důležité) a Tudyho klávesy se nenudily ani v osvědčených klasikách typu „Rouhání je pro nás evergreen (Zabuším na bránu pekelnou)“ či „It´s Easy To Fall In Hate“. A když poté přišel již avizovaný a zároveň nevyhnutelný konec, věru že se člověku ještě nechtělo téhle zábavy jen tak zanechat. Třebaže by to tedy hoši z INSANIE z naznačeného důvodu nemuseli slyšet úplně nejraději (i když tomu osobně stejně moc nevěřím), je třeba zkonstatovat holý fakt, že uběhlá léta téhle kapele prozatím absolutně neubírají nic z její suverénní (nejen) koncertní přesvědčivosti, a že je to navíc výrazně pozitivním signálem do let budoucích. Letíme zkrátka pořád dál, letíme výš (až nad pozemskou tíž), a já se už teď moc těším na další koncertní shledanou.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.